Křesťan a hudba (Pavel Šupol)

Díky předmětu Hudební výchova (VOŠMT 2011/2012) jsem se dozvěděl o velmi zajímavé a čtivé knize s názvem „Křesťan a hudba“, jejíž autorem je Pavel Šupol. Kniha je jeho diplomovou prací, za kterou obdržel ocenění děkanky CMTF UP v Olomouci a cenu rektora UP za nejlepší práci v oblasti pedagogických věd.

ŠUPOL, Pavel. Křesťan a hudba: křesťanské aspekty současné populární hudby jako součást výchovy mládeže. 2. vyd. Olomouc: Jiří Brauner, Kartuziánské nakladatelství, 2008, 127 s. ISBN 978-808-6953-625.

V první části knihy se autor zabývá historií hudby. Hudba jako taková je spojená s člověkem už od samého počátku. O vzniku hudby existuje dle autora několik teorií. Nejvíce mě zaujal názor, že zpěv byl prvním dorozumívacím prostředkem, který předcházel řeči. Stačí se zaposlouchat do zpěvu ptáků... Vzpomněl jsem si na krásně popsanou scénu v šestém dílu Letopisů Narnie od C. S. Lewise, kde lev Aslan, znázorňující Boha, tvoří svět svým zpěvem. Každá nota, každá melodická kudrlinka v Aslanově zpěvu vytváří ten nejjemnější detail právě tvořené části přírody. S těmito myšlenkami jsem se zaposlouchal do symfonické básně „Stvoření světa v sedmi obrazech“, jejímž autorem je Jaroslav Šíp. Skvělý zážitek!

V počátcích historie byla hudba silně spojena s náboženskými obřady. V pohanských kultech věřící prosili své bohy například o zdar lovu či o přízeň počasí. V Izraeli byla hudba nástrojem pro vyjádření vděčnosti Bohu, zvěstování jeho činů či úpěnlivých proseb v dobách soužení. V řecké kultuře byl kladen důraz na výchovnou funkci hudby, v Římě hudba sloužila spíše zábavě. V počátcích křesťanství byla hudba ovlivněna židovskou tvorbou. Vzrůstající obliba křesťanství i ve vyšších společenských vrstvách způsobila, že bohoslužba a s ní spojená hudba se stávala bohatší a slavnostnější. Původní synagogální zpěvy jsou nahrazovány školenými pěveckými sbory, ve kterých zpívali jen muži. Na přelomu 6. a 7. století spáchal papež Řehoř Veliký skutek nemalého významu: uspořádal tehdejší mešní liturgii, její řád i zpěvy do tzv. gregoriánského chorálu. Gregoriánský chorál se původně šířil ústní tradicí, později se zaznamenával pomocí tzv. neum. Díky němu a církevním dokumentům mohla vzniknout definice pojmu „církevní hudba“:

Nechť je církevní hudba pouze ta, která je vytvořena pro bohoslužbu a má posvátnou a krásnou formu.

Řeka času neúprosně tekla dál a v jejích vlnách se rozpustila Římská říše. Díky kultuře barbarských kmenů a různých válečných konfliktů vznikala raná evropská kultura. Bardové, národní pěvci, opěvují činy hrdinů za doprovodu různých nástrojů, mezi něž patří například karnix (kovová rovná trubka) a chrotta (strunný nástroj). V očích církve se však necírkevním zpěvákům nedopřávalo dobré pověsti, protože jejich umění bylo považováno za nízké. Roku 1324 vydal papež Jan XXII. konstituci „Docta sanctonum Patrum“, první oficiální dokument o liturgické hudbě, ve které „odsuzuje všechny výstřelky“ a požaduje, aby církevní hudba striktně odpovídala své původní definici. Nelíbilo se mu totiž, že do gregoriánského chorálu pronikal vícehlas. Vícehlasý zpěv se uchytil i ve světských písních lidových a duchovních. Vznikla proto definice pojmu „duchovní hudba“:

Duchovní hudbou se označuje každá hudba na duchovní text, která může být prováděna v chrámu a může vést ke křesťanskému rozjímání, ale nemůže se stát součástí obřadu.

Z gregoriánského chorálu začínají vznikat středověká hudební dramata, která ztvárňují příběhy z Bible a ze života svatých. Dramata se nehrají jen v chrámech, ale i na náměstích. Latina je nahrazována národními jazyky jak v písních, tak i v dramatech, protože se křesťanství postupně šíří do Evropy.

V období renesance dochází k materiálnímu rozkvětu, což se promítlo i v hudbě. Charakteristickým rysem hudby v této době je tzv. konsonantnost, vzájemný vztah všech částí díla, které se vzájemně doplňují a vytvářejí rovnováhu a harmonii. Vznikají označení pro výšky hlasu: bas, tenor, alt, soprán. Dochází též k rozvoji instrumentální hudby a vzniká vokální polyfonie. Nejvýznamnějším církevním představitelem hudby v tomto období je Giovanni Pierluigi da Palestrina. Jeho tvorba plnila definici církevní hudby, byla prosta světské výrazovosti a dějovosti. Používá se mnoho nástrojů, například housle, violoncello, kytara, harfa, varhany, flétny, fagot, tympány...

V barokním období velmi ovlivnila hudbu reformace a vznik nových církví. Důraz je kladen na komunikaci s nevěřícími. Úkolem hudby je působit na posluchače, přenášet pocity. Písně jsou zpěvné, líbivé a srozumitelné. Vzniká opera. Duchovním protějškem opery je oratorium. Zvláštním druhem oratoria jsou pašije, které znázorňují velikonoční příběh. Nejvýznamnějším skladatelem oratorií v tomto období je Georg Friedrich Händel. Chrámová a světská hudba se vzájemně prolínají. Vzniká pojem „parodiální mše“, kdy je mešní text zpíván „melodií se světskými prvky“. Na tento jev zareagoval Tridentský koncil, který se snažil odstranit z kostelů hudbu, která k varhanní hře přidává něco „rozpustilého či laciného“.

V období klasicismu se těžiště hudebního života začalo z chrámů přesouvat do divadel, koncertních síní, kaváren a do přírody. Rozum, kritičnost, duchovní svoboda a náboženská tolerance se snaží překonat tradice, náboženská dogmata a autoritu církve či státu. Důraz je kladen na cit a vůli člověka. Dochází k velkému rozvoji veřejných koncertů. Nejvýznamnějšími skladateli této doby jsou bezpochyby J. Heydn, W. A. Mozart a L. van Beethoven, kteří se také podíleli na „rozvoji mešních kompozic“. V tomto období byl vynalezen klasický klavír a dochází k popularizaci symfonické hudby, včetně opery a oratorií.

V období romantismu je patrné vítězství citu a fantazie nad rozumem. Duchovní hudba je obohacena novými harmonickými a instrumentálními prostředky. Tvorba G. Verdiho či A. Dvořáka je dobrým příkladem tohoto období. Boží přítomnost je možno zakoušet živěji a opravdověji, ale hrozí zde nebezpečí odvlečení pozornosti od Boha na virtuóznost a na osobnost člověka. Proto papež vydává dokument, ve kterém zdůrazňuje, že „chrámová hudba má být skromnou služebnicí církve“. Neustálá snaha církve vracet „svou“ hudbu do podoby gregoriánského chorálu a klasické polyfonie 16. století způsobila, že se církevní hudba odtrhovala od současných moderních proudů.

Ve 20. století díky velkému technickému rozvoji a válečným konfliktům dochází k velkým posunům i v hudbě. Vznikají styly jako je jazz, rock a další. Vzniká pojem křesťanská populární hudba, jejímiž kořeny jsou černošské duchovní písně zvané spirituály. Z nich se vyvinul gospel, který se stal oblíbeným nejen mezi černochy. Slovo „gospel“ znamená evangelium, dobrá zpráva. V gospelových písních je vyjádřena radost nad vlastním obrácením, nad Boží láskou. Používají se nástroje, jako je klavír, kytara a tamburína. Nejvýznamnějším představitelem gospelu je Charles Albert Tindley, v jehož skladbách nalézáme prvky jazzu a blues. Později vzniká označení „církevní blues“. V roce 1969 se stává slavným starý spirituál s novými aranžemi s názvem „Oh, Happy Day“. Postupně vznikají nové hudební styly a nástroje, mezi něž patří elektrická kytara, baskytara, piano či bicí. Vlivem racionalismu se společnost odklání od duchovních hodnot a spíše se začíná spoléhat na rozum a vědu. V takovém prostředí vyrůstali otcové rock'n'rollu Elvis Presley či Jerry Lee Lewis. Tehdejší zesvětštělá společnost nenabízela člověku odpověď na duchovní otázky, tu se snažil přinést rock'n'rol. Rock'nroll byl vzpourou proti všemu, proti materialismu i pokrytecké a konzumní společnosti. Kritizoval křesťany, že sice mluvili o Bohu, ale nežili podle své víry. Z rock'n'rollu se vyvinul rock, později přišlo na scénu hnutí hippies. S těmito styly byly spojeny drogy, lidé byli zranění životem, bez útěchy, naděje a lásky. Vzrostl zájem o východní nauky, které byly, jak se později ukázalo, jen záminkou pro získání vlivu nad lidmi. Podobné to bylo i s okultismem.

Přesto existují svědectví hudebníků, kteří se obrátili od svého hříšného způsobu života k Bohu. Larry Norman byl průkopníkem používání rock'n'rolu k vyjádření své víry. Vznikají další kapely, které svou tvorbou prezentují svůj vztah s Bohem, například U2, Depeche Mode či Ressurrection Band. V 90. letech napomohly sdělovací prostředky křesťanské hudbě tím, že interpretům daly prostor ve svých pořadech a článcích.

V dalších částech knihy „Křesťan a hudba“ autor pojednává o vlivu hudby na člověka, včetně výchovné funkce hudby. Rozebírá pozitivní a negativní působení hudby. Je jasné, že hudba se svými vlastnostmi se dá použít i pro léčebné účely.

Klíčové pro výchovný efekt hudby je, jaký životní styl vedou muzikanti. Obzvlášť pro mladé lidi se členové z oblíbených kapel stávají vzory. To je výzva i pro křesťanské umělce, aby se nestyděli za svou víru a usilovali o co nejlepší kvalitu vztahu s Bohem i ve své tvorbě.

V praktické části autor odhaluje působivé životopisy současných nejznámějších křesťanských interpretů ze světové i české hudební scény. Největším objevem pro mě byla rocková zpěvačka Krystal Meyers, které se též přezdívá „křesťanská Avril Lavigne“. Doposud jsem o ní neslyšel. „Její texty jsou prodchnuty vztahem k Bohu a jsou zaměřeny především na problémy mladých teenagerů...“ píše autor knihy.

V závěru si autor přeje, aby křesťanští umělci byli opravdovým světlem a solí tomuto světu. S tím nelze jinak než souhlasit. V práci je možno nalézt mnoho odkazů na stránky hudebních skupin i různých projektů souvisejících s hudbou.

Celkově kniha předčila má očekávání a nenapadá mě, co bych jí mohl vytknout. Vřele ji doporučuji všem. Pro mě se stala velkým přínosem, potěšením a příležitostí k evangelizaci, když jsem si ji četl ve vlaku!

Závěrem cituji slova Krystal Meyers:

„Moje víra pro mě znamená všechno. Je to, co jsem. Je základ všeho, co dělám. Ježíš Kristus je všechno. Dal mi pokoj a radost, která je tak neskutečná, že o tom musím zpívat. Vychází to z mé hudby. Musím předávat, v co věřím!“