Od Otevřených ran k Zahojeným jizvám

 "Otevřené rány infikují, zahojené jizvy inspirují."

Otevřené rány

Na ukazováčku své levé ruky mám jizvu od sekery. Ano, jako čerstvý teenager jsem si málem usekl prst na letním táboře, když jsem štípal třísky tupou sekerou. Před zahojením z té rány tekla krev a nebyl na to pěkný pohled. Ránu mi někdo vyčistil a obvázal. Časem se zahojila a stala se z ní jizva.

Podobně jako se z ošklivé housenky stane krásný motýl.

Podobné je to i s lidskou duší. Když se člověk stane cílem nefyzického útoku agresora (např. verbální agrese výbušného cholerika), vznikne duševní zranění, otevřená rána. Bolí to. Duše krvácí. Emoce mají navrch před rozumem a temnota v nitru se prohlubuje s rostoucí touhou po pomstě a neochotě agresorovi odpustit.

Neochota odpustit je jako když bych tu svou ránu po sekeře neobvázal, ale opakovaně bych se v ní rýpal nožem, abych živil tu bolest a utvrzoval se ve vlastní neschopnosti...

Dlouhodobé neodpouštění je rýpání se v otevřených ranách vlastní duše. Jsou to temná zákoutí nitra, kam cíleně nevpouštíme světlo. Zatuchlé místnosti, kde se dlouho nevětralo. Hroby, ze kterých vylézají zombíci a vyžadují pozornost, dokonce chtějí skrze emoce ovládat celého člověka. A nakazit nenávistí další lidi. Pekelné plameny šlehající z krvácející duše. Hadi na poušti kousající nekajícného hříšníka.

"Lid pak přišel k Mojžíši se slovy: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, ať nás zbaví těch hadů!“ A tak se Mojžíš za lid modlil. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si jedovatého hada a připevni ho na kůl. Každý, kdo se na něj podívá, bude žít.“ Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na kůl. Když někoho uštkl had a on se podíval na toho bronzového hada, zůstal naživu." 

 

Zahojené jizvy

Na cestě od Otevřených ran k Zahojeným jizvám jsou tři zastávky:

• odpuštění
• smíření
• obnova důvěry

Odpuštění

Odpuštění je nezávislé na tom, zda se agresor omluví. Odpuštění se týká oběti. Je to rozhodnutí nerýpat se v otevřené ráně, ale vyčistit ji a obvázat s nadějí na zahojení. Není to jednoduché. Troufám si tvrdit, že bez Boží pomoci bych nezvládal odpouštět těm, co mi ublížili. Ani sobě, když já někomu ublížím (omylem, nezáměrně). Cíleně zvu do svého zranění Ježíše, který jako světlo září do mých temnot. Jako čerstvý vzduch vyhání všechen smrad z tajných zákoutí mé duše, když mu otevřu bránu svého srdce. Jako Král vesmíru vyhání všechny zombíky z mého nitra.

"Jako Mojžíš vyzdvihl hada na poušti, tak musí být vyzdvižen Syn člověka, aby každý, kdo věří v něj, měl věčný život.“ Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen. Kdo v něho věří, nebude souzen, ale kdo nevěří, je už odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna. A toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si více než světlo oblíbili tmu, protože jejich skutky byly zlé. Každý, kdo koná zlo, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo ale koná pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky byly vykonány v Bohu."

 

Smíření 

 Když se tedy s Ježíšovou pomocí skrz odpuštění stane z Otevřené rány Zahojená jizva, je důležité udělat další krok směrem ke smíření s agresorem. Je to rozhodnutí nakreslit si v mysli jakousi tlustou čáru za minulostí a nedávat pozornost zombíkům, kteří se rádi skrz myšlenky vlamují do hlavy s nutkavou touhou rýpat se v jizvách a chtějí do srdce zasévat vůči agresorovi zášť, zahořklost, neodpuštění...

 Postoj smíření se projevuje tak, že oběť je ochotna se s agresorem bavit, přestože k němu má minimální nebo žádnou důvěru (kvůli tomu zranění). Samozřejmě, že setkání s agresorem oběť aktivně nemusí vyhledávat, ale když k setkání neplánovaně dojde, není oběť paralyzována útokem nenávistných emocí, ale dokáže se chovat s nadhledem a tedy i rozumně. Má to prostě pod kontrolou a je pánem situace.

Smíření není to samé jako obnova důvěry s agresorem. Agresor dokonce ani nemusí se smířením souhlasit. Smíření se týká primárně oběti, podobně jako odpuštění. Je to rozhodnutí, že ze zahojené jizvy nebudu dělat otevřenou ránu.

Obnova důvěry

Pokud se oběť i agresor rozhodnou ke smíření a ke vzájemné obnově důvěry, je to zajisté obdivuhodné, i když ne vždy možné. Je to proces, zklamaná důvěra se obnovuje dlouho. Každopádně mít v sobě obecně vstřícný postoj k obnově důvěry, když o to druhá strana opravdu stojí, je podle mě lepší než "házet flintu do žita" ve stylu "tenhle člověk se už nezmění".

Vytrvale odolávat pokušení zahořknout je extrémně důležité pro zachování trvalé vnitřní radosti, navzdory vnější drsné realitě života.