"Nebeská" čokoláda

„Konečně jsem v Praze!“ problesklo mi hlavou, když vlak zastavil na hlavním nádraží. Unaven a navíc s vyhlídkou noční směny jsem se vydal chodbou spojující nástupiště, abych co nejrychleji přešel na Masaryčku. A v tom se to stalo. Spatřil jsem ji a rázem jsem na ni dostal chuť.

Čokoláda. Mám ji rád ve všech třech skupenstvích: v tabulce, v hrníčku i její vůni. Stánek „Coffee to go“ ji nabízel v kelímku za 32 korun. Nakonec jsem si ji nekoupil. Proč vlastně?

Kdyby ta čokoláda byla zadarmo (což by bylo možné, když bych měl na kartičce 9 razítek), asi bych neváhal ani minutu. S vědomím napjatého studentského rozpočtu jsem se pomalu loučil s vidinou potěšení svých chuťových buněk...

Náhle mi hlavou probleskla myšlenka: v práci přece máme multifunkční kávovar a čokoláda z něj je vynikající!
„Jenže my ji chceme hned!“ vytrvale kňučely buňky, „hned teď!“
Nedokázaly však přehlušit nově vzniklou touhu po blízké budoucnosti s kávovarem, která byla silnější než netrpělivá touha současnosti.

Věřím, že nebe bude jako ten kávovar v práci...

Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne (1K 13,12).